Je to poměrně velký stát ohraničený ze severu i západu pakistánskou hranicí, z jihu Arabským mořem a pouze z východu napojený na zbytek Indie. Má aridní subtropické klima podobné polopouštím Středomoří. Výrazná odlišnost je však v pravidelném střídání letního vlhkého monzunu a suché teplé zimy.
Gudžarát je jeden z nejvíce zemědělsky produktivních a vůbec nejbohatších států Indie. Projíždí-li člověk zdejší krajinou, první co ho udeří do očí je množství zeleně na pozemcích, které jsou intenzivně zavlažovány složitou sítí kanálů a struh.
Téměř celý Gudžarát je rozdělen do pestrobarevné mozaiky malých políček, kde je možno vidět převážně banánovníky, kokosové palmy, datlové palmy, bavlník, ricinus a různé obiloviny a luskoviny. Ihned za hranicí těchto zavlažovaných území se však nachází vyprahlá, nehostinná polopoušť s občasnými akáciemi.
Naším cílem byla severní část Gudžarátu nazývaná Káč, oddělená od Pákistánu i od Indie rozsáhlou bažinatou oblasti pravidelně během monzunu zaplavovanou a vytvářející tím z Kače dočasný ostrov.
Celá oblast je tak průjezdná pouze v suchých zimních měsících a pouze místními usedlíky, kteří komplikované stezky znají a využívají je mimo jiné i pro čilý pašerácký ruch velbloudích karavan putujících mezi Indií a Pákistánem.
Kač a zejména jeho provinciální město Buč je také neblaze proslaveno díky mohutnému zemětřesení v lednu roku 2001, při kterém pouze v Buči zahynulo v troskách domů více než 30 000 lidí. My jsme sem přijeli devět měsíců poté a přesto byly stopy zničující katastrofy stále patrné. I další tisíce lidí byly díky nedostatku pracovních příležitostí donuceny opustit město. Město se nyní přejmenovalo na Nový Buč a ze všech sil se snaží vzpamatovat z lednového šoku.
Dále jsme měli namířeno do Mandvi, které se nachází na pobřeží Arabského moře asi 60 kilometrů jižně od Buče.
Díky tomu, že se nás v Buči ujal příjemný a vzdělaný strojní inženýr, který několik let studoval v Německu, neměli jsme problém se zde zorientovat. Dokonce i na nesmírně chaotickém autobusovém nádraží, kde lidé v křečovité snaze dostat se do autobusu nebo z něj, nastupovali a vystupovali okénky, se nám podařilo najít ten správný a úspěšně se přemístit do Mandvi. Odtud nás již čekala jen krátká cesta motorikšou do nedaleké vesnice Rajen, kde se podle naší až příliš stručné mapy měla nacházet ekologická farma Nu Tech (na západě Gudžarátu, asi třicet kilometrů od Indicko-Pákistánské hranice) .